Nemelem, nemelem 1. díl

Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn. Tuhle píseň známe určitě všichni, a tak se pojďme podívat, co se děje s mlýny v povodí řeky Blanice – na krátkém úseku od radčického katastru po obec Svinětice - kdo o ně pečuje a čemu dnes slouží. Je jich dvanáct, jako apoštolů, stojí stále na svém místě a i když dosloužily, jsou opravdu krajovou raritou. Slovy mlynáře Františka Majera (z jeho vzpomínek) pouze dvě hodiny chůze, se spádem, který není velký – 2,20 do 0,90 cm. V průběhu třináctidílného poohlédnutí s fotografiemi současného stavu se ke vzpomínkám pana Majera ještě vrátíme. Mnoho faktů zaznamenali členové národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v roce 1985. Historické údaje poskytla publikace Mlýny v Čechách. Mlynáři, cechy a společenstva Ve středověku se za mlynáře považoval řemeslník, který mlel obilí na mouku pro chléb a na slad pro pivo. Musel však ovládat mnoho dalších činností, spojených se stavbou mlýna, nebo jeho povinností nebylo jen mlýn postavit, ale také zhotovit vše do něho a mlýn vystrojit. Musel umět opracovat dřevo a kameny, mít základní vědomosti o hydrologii, vodních tocích a měření. Většina poznatků vycházela ze zkušeností předchozích generací. Ve středověku byla většina mlynářů podřízena panovníkovi, církevní nebo světské vrchnosti, tedy vlastníkům mlýnů. Ve vrcholném středověku se majiteli mlýnů často stávaly městské obce (např.Domažlice roku 1561 vlastnily 7 mlýnů, Vodňany roku 1574 rovněž 7 mlýnů, Tábor 5 mlýnů v roce 1555 ...). Výjimečně byli mlynáři samostatně hospodařící, a to až po skončení husitské revoluce. Jak počty mlýnů přibývaly, bylo třeba upravit vztahy mezi mlynáři v oblasti vodního práva. Platil soubor zásad, kterými se museli mlynáři řídit, aby užívání vody nedělalo škody druhým mlynářům a hospodářům. Již od počátku 14. století můžeme sledovat snahy mlynářů sdružovat se v profesních organizacích. Pražští novoměstští mlynáři se spojili v cechu s pekaři již v roce 1444, následovali je i venkovští mlynáři. Samostatné mlynářské cechy se objevily až v polovině 16. století. Jednou ze základních povinností cechu bylo vykonávat tovaryšské a mistrovské zkoušky. Předpis pro zkoušku mistrovskou stanovoval, že mlynář musel prokázat, že rozumí svému řemeslu: zhotovit hřídel, vodní kolo, čejník, pastorek a kladnici, vykroužit kámen, přistrojit mlýn a stanovit odvod z příjmů. Zkouška opravdu náročná. Souhrnem různých řádů, předpisů a cechovních zvyklostí, mlynářských práv a povinností byli mlynáři charakterizováni jako všestranně nadaní schopní řemeslníci, ovládající několik oborů. Náleželo jim (podle řádu Františka z Valdštejna z roku 1717): stavěti mlýny, pily, všelijaké nástroje, činiti modely k postavení vodáren, papíren, nástrojů k valchování suken a koží a všeho, co by voda táhnouti mohla, též uvozovati vodu do domů, zámků, zahrad, vyváděti ji ze sklepů a studnic, dělati jezy, koliti břehy, mosty přes vody dělati. Později na základě těchto schopností v roce 1814 císař František Josef I. Vydal patent soupisu mlynářských práv, povinností a řádů. Tímto jsme si připomněli minulost. Zjistili jsme, že mlynáři byli opravdu vzácní lidé, a to se táhlo celými jejich rody z pokolení na pokolení. Jejich obětavost a nebojácnost v těžkých dobách byla pověstná, byli oporou českého národa v obou světových válkách. Právem jim byl v roce 2000 v našem městě postaven pomník u náhonu v Mlýnské ulici. Dalších dvanáct částí cyklu Nemelem, nemelem doložíme současnými fotografiemi a údaji, čemu slouží mlýny dnes, také vzpomínkami mlynáře pana Františka Majera a současníka pana Emanuela Koritty, od jehož mlýna vyprávění začneme, pěkně po mlynářsku, proti vodě.