Když přivezl sedlák zrno do mlýna, začal postup mletí. Zrní se nejdříve zvážilo, vysypalo do nádrží a odtud se kapsovými výtahy (to byla novinka) vyneslo na třídění, kde se odstranil koukol. Pak šlo obilí na loupačku. Tam se strhla hnědá kůra, aby byla mouka bílá. Na kameni nebo na stolici (byla-li to pšenice, tak na stolici šrotovce) se zrno rozevřelo. Říkalo se tomu špicování. Ale mouka byla pořád tmavá, a tak se tento postup opakoval třikrát až sedmkrát. První mouka byla hladká, ta nejjakostnější. Bylo jí tak 30 – 40%. Pak to byla jednotka a dále mouka hašpanka, z té se dělaly vdolky – připomíná pan Majer. Nakonec zbyly votruby. Ze žita se stejným způsobem mlela nejdříve výražka nebo mouka jednomelka, závěrem zůstala krmná mouka a žitné votruby. Opouštělo-li drcené zrno stolici v podobě mouky, šlo na reformu. Později v modernějším mlýně na pláncichtr nebo sortýr. To byl rovinný vysévač, postup na něm byl složitější, ale vzrostla kvalita mouky.
Mlýn Mosteckých
Co se týče majitelů mlýna, je to jedna z nestarších rodin, která na mlýně setrvává dodnes. I v přechodném období JZD, kdy byly využívány pouze hospodářské prostory a majitelé zde pouze bydleli. Mlýn Mosteckých je tzv.příměstský a území, kde je u prvního jezu koupání, se říká „U Mosteckých“. Bylo a je stále atraktivním a vyhledávaným místem, což dokazuje hustota chat a obydlí, které zde vyrostly.
Velkým důkazem věrnosti rodiny Mosteckých k mlýnu je i to, že ani v hrozivou chvíli při velkých povodních v roce 2002 budovu neopustili a odmítli evakuaci. Pan Jan Mostecký se svou sestrou stále dle svých možností o mlýn pečují a opravují ho. I přes svůj pokročilý věk prokazují čest mlynářskému rodu.